Návštěva osady Humac a jeskyně Grapčeva špilja

Jeskyně Grapčeva špilja představuje pro vědce jedno z nejvýznamnějších archeologických nalezišť v jadranském přímoří i v celé středomořské oblasti, ale i pro běžného turistu, přestože neuvidí nic z toho, co tu bylo nalezeno, může být její návštěva zajímavým zážitkem. Jde jen o krátkou procházku odlehlou krajinou ostrova, která je zakončena prohlídkou tajemného podzemního prostoru s efektní krasovou výzdobou. Proč si jednou ráno výjimečně nepřivstat a vynechat dopolední dovádění na pláži?

Jeskyně Grapčeva špilja se nachází v jižním svahu kopce Grabak, jenž je součástí centrálního horského hřebene táhnoucího se od západu k východu ostrova Hvaru. Leží asi jeden kilometr jihozápadně od osady Humac (12 km jihovýchodně od Jelsy), v nadmořské výšce 225 metrů (její vchod).

Byla náhodou objevena až v polovině 19. století. Její první odborný průzkum byl proveden teprve v roce 1885. V průběhu dalších desítek let tu pracovalo příležitostně několik archeologů, ale za soustavné prozkoumání trvající řadu let vděčí jeskyně až profesoru Novakovi, který zde bádal ve 40. a 50. letech minulého století. V roce 1955 pak vydal profesor Grga Novak obsažnou monografii o výsledcích svého průzkumu v jeskyni.

Tato jeskyně představuje nejdůležitější nález z mladší doby kamenné, z doby 5000 až 4000 let před naším letopočtem. Byla po několik tisíciletí obývána lidmi a prováděný archeologický průzkum zjistil četné stopy člověka té doby. Obyvatelům zřejmě sloužil pramen pitné vody na břehu moře pod jeskyní, v malé zátoce Virak. Vzhledem ke zvýšení mořské hladiny zmizel pramen pod hladinou a vyvěrá nyní jako podmořský sladkovodní pramen – vrulje.

Profesor Grga Novak objevil v jeskyni tři vrstvy hmotné kultury prehistorického člověka, z nichž nejpozoruhodnější je svými nálezy ta nejspodnější, nejstarší. Reprezentuje ji především bohatě zdobená keramika. Na některých keramických úlomcích jsou patrné části kreseb lodí, které svědčí o tom, že obyvatelé zdejších krajů měli již v té době obchodní a kulturní styky se zeměmi a kulturními oblastmi Středomoří, především s pobřežím Jónského a Egejského moře. Ve spodní vrstvě z období kolem roku 3000 před naším letopočtem byl mimo jiné nalezen velký úlomek zřejmě rozměrné vázy s vyobrazením lodě, které je nejstarším svého druhu v Evropě (zobrazení lodě pokládané dosud za nejstarší v Evropě bylo nalezeno ve Švédsku; pochází však z doby bronzové, a je tedy mladší). Nález v jeskyni Grapčeva špilja je zobrazením nákladní lodě, která byla tehdy běžně používána na Jadranu a v řeckých mořích; archeologické nálezy z jeskyně jsou nyní soustředěny v Muzeu hvarského kulturního dědictví ve Hvaru a v Archeologickém muzeu ve Splitu.

Podle profesora Novaka sloužila jeskyně i ke kultovním účelům, a to především v období od 1000 před naším letopočtem, kdy došlo k výrazným tektonickým pohybům v oblasti jeskyně. Ty výrazně ztížily přístup do jeskyně a znesnadnily život v ní.

Stopy lidského osídlení od nejstarších dob lze najít na řadě míst ve vnitrozemí ostrova. Jsou to kamenné jednoduché stavby v okolí, stavěné bez jakéhokoli pojiva, které se směrem nahoru poněkud zužují. Tento typ prastarých kamenných primitivních příbytků se vyskytuje v celém jadranském přímoří, kde se pro ně používá název bunje či kažun; na Hvaru se jim však říká trim. Začaly se v jadranské oblasti stavět od mladší doby kamenné. Zdejší obyvatelé se živili odpradávna pastevectvím a pěstováním vinné révy. Levandule, pro Hvar typická kulturní rostlina, byla do zdejší oblasti přenesena teprve před přibližně šedesáti léty.

Právě osada Humac, východisko návštěv do jeskyně Grapćeva špilja, je krásným příkladem starobylé dinárské lidové architektury. Zdejší domy jsou kamenné přízemní stavby, výjimečně jednopatrové, postavené z místních kamenů. Střechu pokrývají poskládané kamenné desky. Uvnitř nejsou členěny žádnými zdmi, uprostřed je jako součást černé kuchyně otevřené ohniště.

V současné době patří Humac administrativně pod Jelsu, ale dříve tomu bylo jinak. Zdejší pozemky patřily rodinám z Vrisniku (4 km jihozápadně od Jelsy, viz výlety z Jelsy), kteří zde pěstovali vinnou révu a chovali dobytek, protože pole a pastviny při jejich mateřské osadě už neumožňovaly další expanzi. Prosté domy s nižším životním standardem jim sloužily jako příležitostná obydlí v době polních prací. Dalšími podobnými zemědělskými osadami Vrisniku byly Vela Prapratna, Mala Prapratna, Vrh a Dolac. Ve dvacátých letech 20. století napadla hvarské vinice fyloxera (révokaz), zákeřná choroba, proti níž nebylo v té době žádné obrany. Místní obyvatelé tak během několika let přišli o hlavní zdroj obživy. Důsledkem této pohromy bylo masové vystěhovalectví a vylidňování vinařských osad. Lidé se pak usazovali v místech příznivějších pro život. Tento smutný osud postihl také Humac.

V Humacu se dochovalo se 145 obytných a hospodářských budov, většina z nich je však ve zříceninách. V současné době nemá ani jednoho stálého obyvatel. Ožívá výrazněji jen o svátku svatých Jana a Pavla, tj. 26. června, kdy se tu koná procesí k těmto světcům, kdysi patronům osady. Díky tomu, že si osada uchovala svůj prastarý rurální charakter byla tato jedinečná památka tradičního stavitelství zařazena do programu obnovy opuštěných sídel „Etno-eko“ Splitsko-dalmatské župy.

Jediným obývaným domem je zde Konoba Humac, patřící zdejší rodině Franjevićů. Je pozoruhodná nejen svým starobylým původním vzhledem, ale i přípravou podávaných jídel. Vaří se podle starých místních receptur, ale veškeré suroviny – maso, zelenina, ovoce, olej, koření apod. - jsou zdejšího původu. Jsou to skutečné bioprodukty – vždyť široko daleko nejsou žádné znečišťovače ovzduší a nepoužívá se žádných umělých prostředků pro pěstování plodin i chod zvířat. K nejoblíbenějším pokrmům podávaným v konobě patří jídla připravované "pod poklopem" ( pod pekom), což je kovová nebo kameninová nádoba s poklopem, která se vkládá s připravovaným masem do řeřavého dřevěného popela. Nejčastěji se tímto způsobem připravuje jehněčí nebo telecí i s brambory a zeleninou, případně chobotnice, ryby apod.

Cesta do Humacu autem není složitá. Po hlavní silnice z Jelsy do Sućuraje se jede přibližně 11 km. Odbočka na Humac směrem k jihu je dobře značená a dál se pak pokračuje po asfaltové cestě přibližně 700 metrů do kopce až na její úplný konec.

Jeskyni je možné navštívit vždy v pondělí a ve středu a v sobotu po celé sezónní období. Sraz zájemců s místním průvodcem je v tyto dny vždy v 9 hodin ráno v Humacu, před konobou Humac. Vstupné v současné době činí 30 kun za dospělého a 10 kun za dítě.

Prohlídka zahrnuje krátkou přednášku o historii Humacu v kostele sv. Jana a Pavla a nově také návštěvu zdejšího malého muzea, umístěného na ploše asi 50 m2 v jednom rekonstruovaném domku. Jsou tu vystaveny různé zemědělské nářadí a nástroje, vybavení kuchyně apod.

Pěší cesta k jeskyni po úzké kamenité pěšině trvá přibližně 30 minut. Směrem tam se jde z kopce, zpátky je pak výstup trochu namáhavější. Převýšení je přes sto metrů. Z vyhlídky na úbočí kopce se otevírají pěkné pohledy na ostrov Šćedro a na osadu Budić kuća dole na pobřeží.

Vchod do ní se nachází na skrytém místě na úpatí skály (existují sice ještě další dva vchody, ale ty jsou prakticky nepřístupné). Je nízký a úzký, ale ani zavalitější postavy nemusejí mít strach, že se neprotáhnou. Nejprve se vstupuje do menší síně o rozloze 13,5 x 5 metrů, na niž pak navazuje velká síň s 22 x 23 metry, která si přes četná poškození uchovala svou přírodní krásu s četnými barevnými stalaktity, stalagmity, stalagnáty a další útvary. Tato síň se severním směrem ještě o pár metrů prodlužuje a nabývá na výšce. K těmto hlavním síním se přimyká ještě několik malých nízkým prostor. Efektní osvětlení ještě násobí půvaby krasové výzdoby. Pohyb návštěvníků je limitován na střed jeskyně, takže není možné prozkoumat všechna její temná zákoutí. Tuto výsadu měl pouze pes našeho průvodce, který vesele běhal po celé jeskyni. Až u východu z jeskyně jsme si přečetli, že je v ní zakázáno fotografovat. Nicméně průvodci nevadilo ani postavení stativu, natož fotografování.

Pokud si zájemce o návštěvu jeskyně přeje prohlídku v době mimo stanovené pravidelné návštěvy, může si ji sjednat přímo telefonicky s majitelem konoby Humac. Je třeba vzít na vědomí, že bez odborného doprovodu se nikdo do jeskyně nedostane. Vchod do ní je uzavřen pevnou kovovou mříží.

Jeskyně byla v roce 1964 prohlášena geomorfologickou památkou a jako taková je chráněna. Od roku 1996 ji spravuje instituce pečující o přírodní památky Splitsko-dalmatské župy ( Javna Ustanova za upravljanje zaštićenim prirodnim vrijednostima na području Splitsko-dalmatinske županije) , která k organizaci prohlídek zmocnila sdružení „Humac“ z Vrisniku.

I když byla jeskyně přístupná již dříve, oficiálně se pro turisty otevřela v létě roku 2008. Tehdy tu byla upravena přístupová cesta do jeskyně, zajištěn bezpečný prostor pro pohyb návštěvníků uvnitř, zavedeno osvětlení jeskyně na solární energii a instalovány informační panely. Grapčeva špilja tak získala status turisticky upravené jeskyně.

Nemusíte ale mít obavy, že je návštěva jeskyně příliš masovou akcí. Naše skupinka ze dne 26. srpna 2009 se skládala z asi patnácti turistů různých národností a tento počet v žádném případě nebránil příjemnému prožitku jak z pěší cesty, tak i z prohlídky vlastní jeskyně.

Zdroj informací:

• Prospekt "Grapćeva špilja" (vydala: Javna Ustanova za upravljanje zaštićenim prirodnim vrijednostima na području Splitsko-dalmatinske županije)
• Prospekt "Konoba Humac" (vydala: Konoba Humac)
• Dalmatian Nature: www.dalmatian-nature.hr